Šímův porod trval déle, než bych si dokázala představit. V průběhu se toho stalo hodně, ale zároveň vlastně nic moc. Rozhodla jsem se proto článek o porodu rozdělit do několika částí, abych se nemusela limitovat délkou textu. On by to pak nikdo nechtěl číst. Včetně mě.
Prenatální poradna
Ve 37. týdnu mě převzala do péče porodnice. Hned na první prohlídce měla doktorka podezření na větší plod, tak mi na další týden vypsala žádanku na podrobný ultrazvuk, který měl přesněji určit rozměry miminka.
Na podrobném ultrazvuku jsem si ve 38. týdnu s rouškou přes obličej poležela přes půl hodiny. Bylo to vlastně za odměnu – mohla jsem se celou dobu koukat na obrazovku se svým miminkem. Paní doktorka hlásila jeden rozměr za druhým – obvod hlavičky, obvod stehna, délku femuru, objem plodové vody, a podobně. Nakonec jsem si vyslechla obdivné: „Nooo, maminko, skoro 4100! To je vaše první?“ Nejdřív jsem se bila do hrudi, protože se miminku očividně dobře daří a nestrádá. Pak mě ale napadlo, že ho budu muset protlačit skrz pánev. Na to jsem se musela posadit.
Paní doktorce v poradně se hmotnost miminka prvorodičky v 38. týdnu moc nelíbila. „A vy chcete rodit jak?“ To se mě jako ptá na co, jestli na všech čtyřech, nebo… „No, přirozeně.“ – „Áha.“
Vybalila na mě vyvolání porodu Hamiltonovým hmatem. S vykulenýma očima jsem se jí zeptala, jestli by to nešlo ještě nějak zkusit vyvolat přírodně, třeba procházkami, čaji nebo vanou. „Čaje vám nepomůžou. Jestli vám to neudělám teď já a do týdne neporodíte, půjdete do rizikový poradny a tam se s váma nebudou vůbec bavit. Tak co, uděláme to?“ – „To myslíte jako teď? Teď hned a tady?“ – „A kdy jindy?“ – „No…já…“ – „Když to neuděláme a nerozběhne se vám porod sám, tak mu může během týdne vyrůst hlavička, může se ten porod seknout, zvyšuje se možnost, že ho budou muset tahat kleštěma…no a nebo císař teda.“ – „Aha, tak to teď nevím.“ – „Dobře, tak já vás objednám na příště do tý rizikový. Když porodíte, tak dobrý, když ne, tak rodíte za týden přesně.“
Byla jsem její poslední pacientka před obědem. Zůstala jsem v ordinaci se sestřičkou. „Ničeho s nebojte, paní doktorka vás jen chtěla upozornit na rizika. Určitě to dopadne dobře, hlavně si nic negooglete.“ Tak to mě uklidnilo.
Ještě ten den mi cestou z porodnice odešla zátka.
Procházky a jiné způsoby vyvolání porodu
A tak jsem chodila na procházky. Na přelomu července a srpna v devátém měsíci těhotenství. Nachodila jsem 25 kilometrů a nic. Pila jsem čaje z bylinek. Nic. Každý den mi volala babička, maminka nebo tchyně, jestli jako už. Pokaždé přišly s novou zaručenou radou na vyvolání porodu. Žádná nezabrala. Zafungovala až kombinace bouřky a jeseteřího úplňku ve vodnáři, nebo co. (Ten nastal 38 minut před příchodem pana Šímy na svět.)
První kontrakci jsem měla s úderem 19. hodiny – právě při znělce Událostí. Kontrakce se opakovaly po 10 minutách. Kolem 23. hodiny jsem potřebovala chodit. Chodila jsem po celém bytě sem a tam, interval mezi kontrakcemi se postupně snižoval na 7 minut. O půlnoci jsme šli spát. Ve dvě ráno jsem zase začala chodit po bytě. Matouš se ptal, jestli už chci jet do porodnice. Odmítla jsem s tím, že vydržím, dokud nebudou kontrakce každých pět minut. Chtěl se mnou zůstat vzhůru, ale kdo by mě pak odvezl a držel mě za ruku, kdyby byl polomrtvý?
Několikrát jsem si šla ještě lehnout. Kolem 4. ráno už jsem byla schopna usnout po kontrakci a probudit se na další. „Chceš už jet?“ – „Ještě ne, je to teprve 5 a půl minuty. Ještě spi.“
V šest ráno jsem ho vzbudila. „Už hodinu je mám po pěti minutách. Asi můžeme jet.“ Nechala jsem se naposledy vyfotit, vytáhla tašky ze skříně a jeli jsme.
Pokračování: Šímův porod byl fakt porod: 2