Já: „Brouku? Přebalíš ho prosím? Matouši, nespi! Přebalíš ho prosím?“ Podávám mu čerstvě napapaného Šímu. Přebalujeme ho obvykle až po kojení, protože se vždycky během sání pořádně vykaká. Tentokrát to ale asi pustil už předtím.
Matouš: „Proč ho mám zase přebalovat já? Já si fakt začnu dělat čárky, dneska jsem už přebaloval aspoň třikrát! A stejně se určitě neposral!“ To už na mě volá od přebalování z vedlejšího pokoje. „No jasně, já to říkal, nic tam nemá! No tak aspoň nebudeš mít na noc načůranou plínku, Šímule.“
„Šimonéééééééééééééééééééééééé co to děláááááááááááááááááááááááš doprdeleeeeeeeeeeeeeeee?“
Já volám z ložnice: „Co je?“
Matouš: „On sere! A pořád! To je nekonečný! To není možný Šimone, kde se to v tobě doprdele bere? Tos nemohl počkat, až zase budeš mít plínku?“
Já: „To bys zase nadával, že ho musíš znova přebalit.“
Matouš: „No to ne, to by ho už přebalovala maminka, viď Šímule? Tak příště počkej na maminku, jo? Mě už to fakt nebaví.“
Chvilka soustředěného ticha, kdy se Matouš snaží uklidit Šímovu přebalovací stanici. Sem tam je slyšet tlumené fuj nebo tahání dalšího a dalšího ubrousku.
„Co? Néééééééééééééééééé Šimoneeeeeeeeeeeee to už si ze mě ale fakt děláš prdel! Ty jsi hroznej hovnomet, fakt. Co teď s tebou? Nová plínka v prdeli, posraná zvenku. Jasně, ještě se navrch počůrej. Uaaasdfjasdlgakjd!“
To ještě nevěděl, že ho to ráno čeká znovu.