Tenhle článek píšu dlouho. Nejde to moc psát v kuse, protože se u toho dost často vnitřně vytočím 😀 Nicméně základní zpráva je tahle – každé miminko je jiné. Na každé miminko funguje něco jiného a na každou maminku také. Každý ti ale bude chtít předat svoje zaručeně vyzkoušené rady a bude chtít, aby ses jimi řídila. Takže se na ně klidně vykašli. Dělej si všechno po svém. Jen ty poznáš, co na vás platí a co ne. Miminko je tvoje, a ne tvojí maminky, tvojí tchyně nebo koholiv jiného. (Mimochodem samozřejmě by všechno mělo být v souladu s tím, co je pro miminko dobré. Pokud by měla být tvoje metoda na uspání dítěte mrsknout ho do postýlky a nechat ho řvát do vyčerpání, tak jsi na špatný straně barikády ty… 😀)
A ještě upozornění – tohle není mírumilovný článek jako ostatní. Pokud se čtenář naštve nebo urazí, tak je to jeho problém 😉
V šestinedělí nikam nejezdi, je to fakt náročné období. Musíš se s miminkem sžít, musíte se naučit kojit, a hlavně musí mít miminko pocit bezpečí od tebe, od tatínka a od domova. To mu nezajistíš jezděním po příbuzných, kde se konstantně mění prostředí, je u něj pořád někdo nový a ještě to trvá dlouho. Navíc příbuzní si zvyknou, že můžete přijet kdykoli a za jakýchkoli podmínek.
- Já po měsíci musela jet na přespávací návštěvu i s antibiotiky na zánět prsu, protože jsme zvládli přijet pět dní po porodu, tak co by to nešlo měsíc, že jo…
- Mimochodem, hlásím se tu jako máma skoro ročního Šímy – důrazně říkám: vyser se na to. Nestojí to za to. Zůstaň doma a jestli někdo nutně potřebuje vidět párdenní miminko a tobě je blbý ho poslat do prdele, protože se na miminko těší a má plné právo ho vidět, ať přijede na krátkou návštěvu nebo procházku. Mě třeba obývák plný neroztříděných věcí z porodnice štval, protože jsem nechtěla poslouchat poznámky na to, do jakého bince jsme přivedli miminko. A to to byly jen krámy. Všechno bylo čisté a vyluxované. Pro mě by byla ideální návštěva v porodnici (pouze na pozvání), protože se o vyhození návštěvy postarají sestřičky. Navíc návštěva nebude trvat déle než 20 minut. Já jsem v tomhle udělala obrovskou chybu, kterou se snažím pomalu napravit. Záněty prsu, problémy s kojením a totálně rozesranou psychiku během prvního měsíce Šímova života už ale zpátky nevezmu. Mohla jsem si to ušetřit tím, že bych nikam nejezdila, byla v klidu doma a maximálně si nechala přinést hovězí vývar. Mimochodem znova opakuju, že je to důležitý. Šíma má za týden narozeniny a stejně mě vzpomínka na loňský srpen dokáže pěkně nasrat. Nejlepší je, že pořád dokola poslouchám myslí to dobře, myslí to dobře, myslí to dobře. Hele kdyby to mysleli dobře, tak sami usoudí, že jejich potřeba vidět miminko není tak důležitá, jako moje fyzické i psychické zdraví. Sorry not sorry.
Vymez si pravidla s příbuznými hned na začátku. Když si řekneš, že se ti něco nechce hned řešit s miniaturním miminkem, tak to pak nevyřešíš nikdy.
- Nechala jsem mladší příbuznou jít s párdenním miminkem po schodech. Bála jsem se, kousala jsem se u toho do prstu, abych se uklidnila. Chtěla jsem, aby to zatrhnul Matouš, přece jen, nebudu to zakazovat jeho příbuzné. Jenže jsem měla. Já jsem máma, já za miminko nesu odpovědnost, já rozhoduju. Později se mi to zakazovalo mnohem hůř – vlastně to ani zakázané není. Jen ví, že z toho nejsem nadšená. Musím být pořád ve střehu a případně zasáhnout nastrčením Matouše nebo použitím „Jé, Šímo, ty chceš jít nahoru? Tak pojď, já nejdřív zkontroluju, jestli nejsi pokakanej…tak já tě tam odnesu, když už tě držím.“ Jinak to prostě nejde. Teď.
- Čtu to po 11 měsících a…babička se Šímou chodí po schodech nahoru a dolu jen tak. Dokola. Jako aby ho uklidnila, když je klidný a sám si hraje na dece.
Připrav si odpovědi na debilní kecy nebo stupidní chování.
- Natažené ruce a „Dej mi ho a najez se“ místo „Můžu si ho pochovat?“
- Ne, v poho, já se zvládnu najíst i s ním. 🙂 Nebo Ne v poho, já ho uspím, teď potřebuje maminku.
- V podstatě jakákoliv záminka pro „Dej mi ho, já ti s ním pomůžu, ačkoli nechceš. Chci si ho pochovat, ale nechci se tě dovolovat, radši si vymyslím, s čím potřebuješ pomoct, svou obětavou pomoc ti strčím do krku, a pak budu dotčenej, jestli se budeš snažit odmlouvat. Navíc budu za hrdinu, protože pomáhám, přestože bych nemusel.“ Místo „Můžu si ho pochovat?“
- Až budu potřebovat pomoc, tak si řeknu.
- Natažené ruce a „Šímo pojď sem“ místo „Můžu si ho pochovat?“
- Co říkáš, nemluvící Šímo? Že nechceš? Tak prej nechce.
- „Máma ti nedala dost mlíčka?“
- …
- *Psáno, když byly Šímovy tři měsíce* Šíma kaká v podstatě vždy na třikrát a „Oni tě hned nepřebalí, Šímo? Oni chtějí, abys byl pokakanej až na zádech, viď? Ono jim to jedno hovínko není dost!“
- Ne, jen vím, že ještě není hotovej, tak nechci, aby se pokakal při přebalování nebo do čerstvé plínky, protože by pak musel přebalovaní absolvovat znovu.
- Jo, chci aby měl pokakaný bodýčko. Úplně se třesu na to, že ho budu muset převlíknout tak, abych ho celýho nezaplácala hovínkama, a zároveň abych to nerozplácala po bodýčku, protože se to suprově pere.
- Ve třech měsících mu cpe pod nos kus šunky a „Chceš kousek masíčka, voní, viď?“
- Proč.
- Tady je skvělé vlákno. Nemám co dodat. Otevírá se mi kudla v kapse. https://twitter.com/Alena_Bumbar/status/1386910215807832070?s=19
Brečet je normální. Maniakálně se smát taky. Občas 😀
V těhotenství se vyplavuje šílený množství hormonů včetně těch, které mají vliv na náladu. Během porodu se vyplaví další tsunami hormonů. Po porodu je to jedna záplava za druhou. Je normální být v jednu vteřinu nejšťastnější na světě a v druhou se cítit na skok z mostu. Je ale potřeba myslet na to, že je to jen chemie v mozku a přejde to. A pomoct se tomu dá jedině vybrečením do polštáře.
Připrav sebe i svého manžela na to, že to bude záhul.
Miminko buď řve, spí, papá nebo kaká. Nic jinýho. Ještě může blinkat nebo škytat, ale to pak taky řve. Maminka buď zombíkuje, spí nebo jí. Nemá čas na vaření (občas ani na to samotné jídlo). Nemá energii na uklízení (to se musí extra dobře prochrupnout, aby naházela prádlo do pračky, převlíkla poblitou manželskou postel nebo utřela stříkance od mlíka všude po nábytku.
Jdi na prenatální kurz. I s manželem.
Jednak pochytí, co se bude dít, takže bude mít aspoň základy, ale hlavně ti pak může být oporou. Nebudeš mu muset vysvětlovat, kdy se má jet podle doporučení do porodnice, jak se měří kontrakce a podobně.